Česky English

Odškodnění při usmrcení osoby blízké

Autor: JUDr. Marie Cilínková – Mgr. David Kuboň

Ve dnech 13. – 15. května 2004 se v Innsbrucku konal seminář pořádaný mezinárodní organizací advokátů specializovaných na náhradu škody na zdraví převážně z členských států Evropské unie („The Pan European Organization of Personal Injury Lawyers“, ve zkratce PEOPIL),jehož stěžejním tématem byly aspekty náhrady škod vzniklých v souvislosti s hromadnými katastrofami a dopravními neštěstími posledních let, zejména požárem v lanovce v Kaprunu (listopad 2000), zřícením nadzvukového letadla společnosti Concord v Paříži (červenec 2000) a leteckou katastrofou dopravního letadla Tupolev u Bodamského jezera (červenec 2002). Přední rakouští, němečtí a američtí advokáti zastupující odpovědné společnosti na straně jedné i pozůstalé obětí na straně druhé se ve svých přednáškách věnovali právním i organizačním otázkám a problémům spojeným s odškodňováním utrpení a psychické újmy vzniklé jako přímý důsledek živelních pohrom a dopravních nehod.

Významným obohacením a příspěvkem ke komplexnosti dané problematiky byly přednášky týkající se možností uplatnění nároků na náhradu škody proti evropským společnostem v USA ve světle nejnovější judikatury amerických soudů, demonstrované zejména na železničním neštěstí v Eschede (červen 1998) a požáru kaprunské lanovky. Seminář byl zakončen projevem rakouského ministra spravedlnosti Dr. Dietera Böhmdorfera, který jednoznačně deklaroval nutnost spravedlivého odškodnění všech obětí kaprunského neštěstí.

Ve dnech 4. a 5. června 2004 se konal v Budapešti další seminář, pořádaný též organizací PEOPIL, zaměřený především na otázky pojištění odpovědnosti z provozu motorových vozidel.

Účast na obou seminářích byla významným impulsem k zamyšlení nad problematikou odškodňování imateriální újmy pozůstalých při usmrcení osoby blízké v naší právní úpravě. Až do 30. dubna 2004 občanský zákoník umožňoval při usmrcení hradit zásadně pouze náklady na výživu pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat a přiměřené náklady spojené s pohřbem. V případě smrti dítěte tak s výjimkou nákladů pohřbu žádná jiná náhrada nepřicházela v úvahu.

HARMONIZACE

Evropské instituce zásadním způsobem ovlivnily právní úpravu v jednotlivých členských zemích, regulující odpovědnost za ohrožení či poškození životního prostředí, za vadné výrobky, za lékařské nástroje a přístroje, odpovědnost vyplývající z cestovní smlouvy nebo přepravy či oblast pracovněprávních vztahů. U dopravních nehod jde zejména o tzv. Čtvrtou motorovou směrnici. V červnu 2002 schválila Evropská komise návrh Páté motorové směrnice, která má ještě dál zlepšit stávající systém ochrany obětí dopravních nehod.

V návaznosti na vstup naší země do Evropské unie je nutné rovněž zmínit harmonizační proces v oblasti právní regulace náhrady škody na zdraví, na kterém se aktivně podílí řada subjektů: instituce EU, Evropský soudní dvůr, Evropský soud pro lidská práva, mezinárodní organizace specializovaných právníků (např. PEOPIL), akademická obec, lékařští experti a v neposlední řadě pojišťovny. V oblasti harmonizace práva ná hrady škody na zdraví přijala Komise ministrů Rady Evropy již na svém 243. zasedání dne 14. 3. 1975 návrh na aproximaci odškodnění za újmu na zdraví nebo usmrcení, který představuje první autoritativní pokus o harmonizaci tohoto právního odvětví v Evropě. Vývoj právní regulace odpovědnosti a odškodnění za škodu na zdraví (tzv. „personal injury law“) však vykazuje přes aktivitu Evropského soudu pro lidská práva podstatnou rozmanitost právních úprav jednotlivých členských států EU. Značné rozdíly mezi jednotlivými evropskými systémy se nevztahují pouze na odškodnění imateriální újmy, ale také na základní komponenty odpovědnosti za škodu jako např. na otázky důkazního břemene, promlčecích lhůt, významu znaleckých posudků pro stanovení výše odškodnění, postavení a úlohy pojišťoven nebo vztah mezi systémem odpovědnosti a alternativních zdrojů kompenzace z titulu sociálního zabezpečení, případně smluvního pojištění.

Tyto zásadní rozdíly v současné době odrazují evropské instituce vyvíjet větší úsilí v otázce harmonizace či unifikace práva náhrady škod na zdraví. Jako první krok na cestě k harmonizaci bude nezbytné se nejprve seznámit s jednotlivými systémy a přístupy členských států k této otázce. V této souvislosti bychom doporučovali nově vydanou odbornou publikaci Personal Injury Compensation in Europe, která představuje srovnávací studii a průvodce práva náhrady škody na zdraví v 18 evropských zemích, zastupujících tři základní právní systémy, tj. kontinentální, common law ve Velké Británii a skandinávský právní systém.

V oblasti práva evropského civilního procesu je bezpochyby nejvýznamnější nařízení Rady Evropy č. 44/2001 o pravomoci soudů a uznání a výkonu rozhodnutí v občanskoprávních a obchodních věcech. Kromě principu automatického uznání rozhodnutí soudů jiných členských států jsou pro nás advokáty zabývajícími se náhradou škody na zdraví důležitá speciální ustanovení o pravomoci ve věcech pojišťovacích. Dle článku 9 odst. 1 písm. b) může pojištěný, pojistník nebo tzv. „beneficiary“, žalovat pojišťovnu v členském státě, na jehož území má žalobce sídlo nebo bydliště, a to bez ohledu na státní příslušnost. Věcná a místní příslušnost je určena dle národního práva tohoto státu. Otázkou je, zda poškozený, resp. oběť dopravní nehody, může být považována za tzv. „beneficiary“. Evropský soudní dvůr dosud tuto otázku neřešil, avšak všichni odborníci přednášející na semináři v Budapešti se shodli na tom, že ano. Tato interpretace je rovněž podporována zněním čl. 13 Preambule nařízení, dle kterého ve věcech spotřebitelských, pracovních a pojišťovacích má být výklad pravidel týkajících se pravomoci soudů vždy ve prospěch strany slabší.

Do jisté míry je právo náhrady škody na zdraví ovlivňováno rozhodnutími Evropského soudního dvora, a to prostřednictvím nového procesního prostředku, tzv. předběžné otázky. Řízení o předběžné otázce je svým způsobem řízení ve věci samé. Má řešit pochybnosti týkající se výkladu nebo platnosti norem komunitárního práva nebo posoudit, zda národní právo není v rozporu s právem komunitárním. Řízení o předběžné otázce představuje téměř polovinu rozhodovací činnosti Evropského soudního dvora. Toto rozhodnutí v současné době vyžaduje lhůtu dvou let, a to je v podstatě doba, o kterou se prodlouží řízení u národního soudu.

OCHRANA OSOBNOSTI

V současné době lze v české právní úpravě v oblasti odškodňování imateriální újmy vzniklé usmrcením osob blízkých s potěšením sledovat pozitivní vývoj. Je tomu tak díky důsledným advokátům, kteří tyto nároky uplatňují a uvážlivým soudcům nižších i vyšších instancí, kteří o náhradách nemajetkové újmy v penězích z titulu ochrany osobnosti rozhodují. Náhrada nemajetkové újmy není náhradou za zmařené lidské životy, ale jistou satisfakcí za porušení osobnostních práv pozůstalých neoprávněným zásahem, jehož následkem je smrt.

Smrt nejbližší osoby zpravidla hluboce zasáhne osobnost pozůstalého. Neoprávněným zásahem, který způsobí smrt osoby blízké, dochází k mimořádně vážnému, nenapravitelnému a trvalému porušení práv na soukromí a rodinný život, která jsou garantována a chráněna nejen občanským zákoníkem, ale i Listinou základních práv a svobod a v neposlední řadě Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod. Citové, kulturní, sociální a morální vztahy v rodině jsou velmi podstatnou složkou osobnosti; jakýkoli zásah, který tyto vztahy omezuje a který není podložen právem, je nutno považovat za neoprávněný zásah do práv na ochranu osobnosti. 1) Dle konstantní judikatury se morální satisfakce zpravidla nejeví jako dostačující.

Podle ustanovení § 15 obč. zák. přísluší po smrti fyzické osoby uplatňovat právo na ochranu její osobnosti manželu a dětem a není-li jich, jejím rodičům. Běžná rozhodovací praxe soudů však stále dovozuje, že osoby uvedené v § 15 odst. 1 občanského zákoníku nemohou úspěšně uplatnit právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku. V případech tzv. postmortálních žalob argumentují, že toto právo je osobně spjato výlučně se zemřelou fyzickou osobou a jako právo osobní povahy jejím úmrtím zaniká. 2) Tento právní závěr však z ustanovení § 15 občanského zákoníku nevyplývá.
Právní úprava principu odpovědnosti za neoprávněný zásah do osobnostních práv vychází důsledně z odpovědnosti objektivní, tj. bez zřetele na zavinění. Stávající judikatura dovozuje s ohledem na ust. § 420 odst. 2 občanského zákoníku per analogiam odpovědnost fyzické nebo právnické osoby, byl-li neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti způsoben při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. 3) Tento závěr je v souladu s právním názorem Ústavního soudu. 4) v případě, že odpovědnost za zásah se řídí ustanovením o odpovědnosti podle zákoníku práce. Máme za to, že obdobně lze posuzovat odpovědnost za zásah do osobnostních práv způsobený podle odpovědnostního principu založeného občanskoprávní úpravou, zejména při provozu motorových vozidel. Nejvíce případů úmrtí je právě v souvislosti se stále se rozšiřujícím provozem dopravních prostředků.

Podle ustanovení § 6 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu z provozu motorových vozidel, má poškozený právo uplatnit svůj nárok přímo u příslušného pojistitele. Neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti nesplňuje podle stávající judikatury. 5) podmínku vzniku přímého nároku poškozených na náhradu nemajetkové újmy proti pojišťovně. Zákon č. 168/1999 Sb. představuje plné promítnutí směrnice 2000/26/EC o sbližování zákonů a dalších právních předpisů členských států týkajících se provozu motorových vozidel, známé pod názvem „Čtvrtá motorová směrnice (dále jen „Směrnice“)“ do českého právního řádu. Dle článku 3 Směrnice je každý členský stát povinen zajistit, aby poškozená strana disponovala přímým nárokem proti odpovědnému pojistiteli, pokud se jedná o jakoukoliv škodu nebo újmu způsobenou provozem motorového vozidla. Směrnice tedy bezpochyby dopadá i na odškodnění újmy vzniklé neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti. Z gramatického a logického výkladu je navíc zřejmé, že obrat užitý v § 6 zákona č. 168/1999 „v rozsahu a ve výši podle zvláštního právního předpisu“ odkazuje na občanský zákoník jako celek, tj. rovněž na ustanovení týkající se ochrany osobnosti. Podle systematického výkladu nelze připustit, aby poznámka pod čarou přísně vymezovala, kterých ustanovení lze z občanského zákoníku použít, když takový postup je porušením výkladového pravidla rubrica non est lex. Je nerozhodné, že zákon č. 168/1999 Sb. používá pojem škoda, z čehož je nesprávně dovozováno, že se jedná ryze o škodu ve smyslu § 442 občanského zákoníku (tj. damnum emergens a lucrum cessans) a nikoli nemajetkovou újmu na osobnostních právech. Tento výklad je nesprávný, když pro újmu na osobnostních právech se promiscue používá pojem imateriální škoda.
Tuto Směrnici nepřímo podporuje i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Calvelli a Cigliová proti Itálii ze 17. 1. 2002, které je pro ČR podle § 46 Úmluvy o lidských právech č. 209/1992 Sb. závazné. Toto rozhodnutí implikuje vytvoření právního rámce ze strany státu, „… kterým bude nemocnicím, ať jsou soukromé či veřejné, uloženo přijímat opatření způsobilá zajistit ochranu života jejich pacientů. Implikují rovněž povinnost zřídit účinný a nezávislý soudní systém, umožňující zjistit příčiny smrti jednotlivce, za nějž byli odpovědní profesionálové, pracující ve zdravotnictví, jak v rámci veřejného sektoru, tak soukromých struktur, a je-li to na místě, donutit je, aby se zodpovídali ze svých činů… taková povinnost může být splněna např. také tehdy, když příslušný právní systém dotčeným osobám nabízí prostředek před občanskoprávními soudy…“.

V této souvislosti je dále nutno upozornit na skutečnost, že právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti se nepromlčuje. 6) Povinnost poskytnout zadostiučinění podle § 13 občanského zákoníku však zaniká smrtí osoby, která se neoprávněného zásahu dopustila. 7) Zákon však dle našeho názoru výslovně umožňuje uplatnit tento nárok u pojistitele bez ohledu na úmrtí toho, kdo zásah způsobil nebo je za něj odpovědný. Opačný výklad by byl v rozporu se zajištěním práva na ochranu života a zdraví.

NÁHRADA ŠKODY PŘI USMRCENÍ

Novela obč. zák. č. 47/2004 Sb. Zásadním způsobem zaplnila mezeru v hmotněprávní úpravě náhrady škody při usmrcení. Dle ustanovení § 444 odst. 3 občanského zákoníku náleží s účinností od 1. května 2004 pozůstalým za škodu usmrcením jednorázové odškodnění, a to manželovi nebo manželce, každému dítěti, rodiči a každé další blízké osobě žijící ve společné domácnosti s usmrceným v době vzniku události, která byla příčinou škody na zdraví s následkem jeho smrti, ve výši 240 000 Kč. Každému sourozenci zesnulého náleží 175 000 Kč a každému rodiči při ztrátě dosud nenarozeného počatého dítěte 85 000 Kč. Přestože pojišťovny prostřednictvím České kanceláře pojistitelů v médiích okamžitě avizovaly zvýšení cen povinného ručení zhruba o sedm procent, 8) domníváme se, že jednorázové odškodnění pro pozůstalé je významným zkvalitněním právní úpravy náhrady škody v České republice. Vždyť na českých silnicích zemřelo od ledna do konce dubna letošního roku již 293 lidí. 9) Jednotnou částku za lidský život nelze spravedlivě stanovit, neboť každý případ je ojedinělý. Zásah do osobnostní sféry je bezesporu daleko hlubší než ten, který je konkrétně zohlednitelný při náhradě škody. Do budoucna bude proto velice zajímavé sledovat vývoj judikatury týkající se náhrady nemajetkové újmy v penězích z titulu ochrany osobnosti, která může být paralelně uplatňována vedle nároku na jednorázové odškodnění z titulu usmrcení podle § 444 odst. 3 občanského zákoníku.

Zákonodárcům zbývá novelizovat ještě příslušná ustanovení o jednorázovém odškodnění za smrt podle zákoníku práce.

Ačkoliv se v médiích často uvádí, že novela občanského zákoníku posouvá právní úpravu náhrady škody při usmrcení do roviny bližší evropským zvyklostem, zdání v tomto případě částečně klame. Nárok pozůstalých na odškodnění za smrt jejích blízkých není upraven např. rakouskou a německou legislativou. Zatímco v Rakousku je dovozován alespoň judikaturou, ve Spolkové republice Německo je pozůstalým přizná váno odškodnění pouze ve výjimečných případech, a to u patologických stavů projevujících se těžkými depresemi, trvalou neurózou, nespavostí apod. Ve Velké Británii a v Belgii se částky pohybují kolem 10 000 EUR, to je o něco málo více než u nás. Opačný a zcela výjimečný přístup v odškodňování újmy tzv. sekundárních obětí je charakteristický pro Itálii, kde jsou mimo jiné i díky legislativnímu úsilí Italské ligy lidských práv přiznávány částky dosahující až 100 000 EUR.

V současné době probíhá u Zemského soudu v Salzburgu 92 civilních procesů 243 pozůstalých z titulu náhrady škody za usmrcení (tzv. Trauer- bzw. Schockschaden), bolestného a výživného pro pozůstalé po zemřelých při požáru tunelové lanovky v Kaprunu. Celkové punktum činí cca 9,5 milionů EUR. Trestní řízení skončilo před soudem I. instance v únoru 2004 dosud nepravomocným zprošťujícím rozsudkem všech obžalovaných a 338 poškozených bylo se svými nároky odkázáno na civilní řízení. K odškodnění újmy bylo nabídnuto společností Gletscherbahn Kaprun AG každému pozůstalému manželovi, rodiči, dětem a druhu/družce částka ve výši 7 200 EUR, přičemž pozůstalým bylo dosud vyplaceno více než 2,2 milionů EUR. Jelikož pozůstalí nejsou spokojeni s odškodněním podle rakouských zákonů, podali tzv. hromadnou žalobu u amerického federálního soudu v New Yorku. Při ní vystupuje jeden nebo několik žalujících jménem celé skupiny postižených.

ZÁNIK PRÁVA NA BOLESTNÉ A NA NÁHRADU ZA ZTÍŽENÍ SPOLEČENSKÉHO UPLATNĚNÍ

Dle našeho názoru zůstává velice spornou úprava v ustanovení § 579 odst. 2 obč. zák., podle kterého smrtí věřitele zanikne právo na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Jestliže v průběhu řízení o náhradu bolestného a ztížení společenského uplatnění žalobce zemře, soud řízení zastaví (§ 107 odst. 1 o. s. ř.). Z hlediska zániku práva na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění smrtí věřitele je dle konstantní judikatury nerozhodné, zda právo bylo pravomocným rozhodnutím soudu přiznáno či nikoli. Ve vztahu k pozůstalým se jeví toto řešení jako nespravedlivé.
Pokusme se nahlédnout do právní úpravy našich sousedů. Na semináři v Insbrucku se probírala mimo jiné rakouská judikatura, zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 1999 (2 Ob 192/97t), z něhož lze dovodit přímý nárok na odškodnění za zkrácený život. Osoba postižená nehodou se po dobu 40 dnů nacházela v kómatu a zemřela, aniž by nabyla vědomí. Nejvyšší soud přiznal odškodnění ve výši 4 360,37 EUR, přičemž v rozhodnutí byly vysloveny tyto právní závěry:
– postižený má nárok na bolestné i po dobu, po kterou se nacházel v bezvědomí;
– tento nárok vzniká i v případě, kdy postižený před svou smrtí nenabyl vědomí;
– nárok na bolestné vzniká, aniž by jej bylo zapotřebí uplatnit soudní cestou za života postiženého;
– tento nárok přechází na dědice;
– tento nárok je sice subsumován pod pojem bolestné, avšak je považován spíše za odškodnění ztráty plnohodnotného života a „elementárního prožívání po dobu bezvědomí“.

De lege ferenda je žádoucí uvažovat o zrušení ustanovení o zániku práva na bolestné a ztížení společenského uplatnění smrtí poškozeného. Právo uplatňovat tyto nároky by mělo bez dalšího příslušet podobně jako nárok na ochranu osobnosti taxativně vypočteným osobám i po smrti poškozeného, jak tomu je v jiných evropských právních řádech.

ZÁVĚR

Reforma české právní úpravy v otázce zániku práva na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění z důvodu smrti poškozeného a zároveň přiznávání přiměřeného odškodnění za zkrácení života a předčasnou smrt jsou de lege ferenda nezbytně nutné mimo jiné i pro přizpůsobení se právu členských států Evropské unie. Dále považujeme za vhodné a prozíravé sledovat vývoj právní úpravy náhrady škody v členských státech Unie, sledovat rozhodnutí Evropského soudního dvora, Evropského soudu pro lidská práva a inspirovat se tak pro zlepšení české právní úpravy náhrady škody na zdraví. Zdraví a život má každý jen jeden a při jeho poškození nebo ztrátě by měla právní úprava odpovědnosti zajistit poškozeným dostatečnou náhradu.

Zdroj: http://www.cak.cz/files/170/BA_04_10.pdf

1) Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 23 C 52/96, Rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 517/99 a IV. ÚS 315/01.
2) Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2001, sp. zn. 1 Co 211/2000, Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 1 Co 125/2003.
3) Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 19 C 52/2002.
4) Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. IV. ÚS 315/01.
5) Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2004, čj. 36 C 16/2004.
6) Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1542/2003.
7) Rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 Co 338/1994.
8) MF Dnes ze dne 25. 5. 2004, sešit B, str. 1.
9) MF Dnes ze dne 25. 5. 2004, sešit A, str. 1.

© 2017 KLB Legal

UPOZORNĚNÍ PRO SPOTŘEBITELE

Dle zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, je v případě sporu advokáta a klienta klient oprávněn podat návrh na mimosoudní řešení sporu České advokátní komoře, a to nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy uplatnil své právo, které je předmětem sporu, u advokáta poprvé. Právo stran sporu, domáhat se ochrany svých práv a oprávněných zájmů soudní cestou, není zahájením mimosoudního řešení spotřebitelského sporu dotčeno. Více informací naleznete na stránkách České advokátní komory: http://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=15607

Politika ochrany osobních údajů

Cookies