Zákon o náhradě újmy způsobené povinným očkováním
Již dlouho v české právní úpravě chyběl právní titul, jenž by umožňoval odškodnění újmy způsobené povinným očkováním poškozeným osobám a jejich rodinám, s výjimkou případů, které byly způsobeny nesprávným postupem poskytovatelů zdravotnických služeb či důsledkem vady očkovací látky. V případech, kdy byla podána očkovací látka bez vady, lékař postupoval odborně správně, a přesto došlo k nežádoucí reakci organismu člověka tak, že došlo k újmě na zdraví očkovaného, nebyl do nedávné doby žádný subjekt, jenž by byl právně odpovědný k odčinění takto vzniklé újmy na zdraví. Po dlouhém projednávání zákonodárným sborem byl však zákon o náhradě újmy způsobené povinným očkováním přijat.
Důvody přijetí zákona
Jak již bylo řečeno v úvodu, právní stav v České republice doposud neumožňoval domoci se náhrady újmy na zdraví způsobené povinným očkováním, nebylo-li prokázáno pochybení lékaře či vada očkovací látky. V případě projevení zdravotních problémů, aniž by byla známa přímá příčina, tak byl poškozený ponechán svému osudu bez možnosti náhrady. Nastalá situace vznikla po účinnosti současného občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.). V předchozí právní úpravě občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.) byla vymezena absolutní objektivní odpovědnost „za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito“ podle § 421a. Na základě uvedeného ustanovení se poškozený mohl domoci odčinění újmy i v případě, kdy nebylo známo pochybení lékaře. Toto ustanovení však bylo nespravedlivé a nevhodné, protože povinnost odčinění újmy byla vždy uložena poskytovateli zdravotních služeb, který ani nemusel být viníkem. Současný občanský zákoník toto ustanovení vypustil, aniž by se jej pokusil jakkoli spravedlivě nahradit.
Důvodem, proč je řešení tohoto problému potřeba, je také to, že ačkoli případů újmy na zdraví, jež lze mít za to, že jsou důsledkem povinného očkování, není mnoho, je zřejmé, že se jedná o případy, kdy se poškozený nemůže domoci odčinění újmy na zdraví. Takovýto stav je nesouladným s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně, kterou je Česká republika vázána od roku 2001. V článku 24 této Úmluvy je totiž uvedeno „Osoba, která utrpěla újmu způsobenou zákrokem, má nárok na spravedlivou náhradu škody za podmínek a postupů stanovených zákonem.“. Podle zákona o ochraně veřejného zdraví (zákon č. 258/2000 Sb.) je povinné očkování v České republice prováděno za účelem budování kolektivní imunity a zamezení vzniku a šíření závažných infekčních onemocnění. Tím je také vymezen zájem státu na ochraně veřejného zdraví, a za stanovených okolností by tedy měl stát nést odpovědnost za újmy na zdraví způsobené povinným očkováním. Na tuto problematiku odpovídá i nově přijatý zákon č. 116/2020 Sb.
Případy očkování, na které se zákon vztahuje
K povinným očkováním se podle zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví řadí pravidelná očkování proti tuberkulóze (po novelizaci vyhlášky MZ ČR č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem je od listopadu 2010 plošné očkování proti TBC zrušeno; očkují se pouze rizikoví novorozenci), proti záškrtu, tetanu, dávivému kašli, proti invazivnímu onemocnění vyvolanému původcem Haemophilus influenzae b, přenosné dětské obrně a virové hepatitidě B, proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím, proti pneumokokovým nákazám a proti virové hepatitidě B, dále zvláštní očkování proti virové hepatitidě A, virové hepatitidě B a proti vzteklině a mimořádná očkování, kterými se rozumí očkování fyzických osob k prevenci infekcí v mimořádných situacích.
Nová zákonná úprava se vztahuje na případy komplikací, u kterých je z odborného medicínského hlediska pravděpodobnost, že nastanou v určité době po očkování. A to konkrétně pokud došlo při aplikaci očkovací látky:
- proti tetanu, záškrtu a dávivému kašli
- k anafylaktickému šoku do 4 hodin
- k brachiální neuritidě (silný zánět nervů paže) v rozmezí doby 2 až 28 dní
- k encefalopatii či encefalitidě (zánět mozku) do 72 hodin
- proti spalničkám, příušnicím nebo zarděnkám
- k anafylaktickému šoku do 4 hodin
- k encefalopatii či encefalitidě (zánět mozku) v rozmezí doby 5 až 15 dní
- proti zarděnkám (vakcíny obsahující virus rubeoly)
- k chronické artritidě v rozmezí doby 7 až 42 dní
- proti spalničkám (obsahující virus spalniček)
- k trombocytopenické purpuře v rozmezí doby 7 až 30 dní
- ke spalničkám vyvolaným vakcinačním kmenem, tzn. virové infekci u imunodeficitních příjemců v době 6 měsíců
- proti dětské obrně
- k anafylaktickému šoku do 4 hodin
- proti hepatitidě B
- k anafylaktickému šoku do 4 hodin.
Případy, které v prováděcím předpise nejsou uvedeny, budou posuzovány nezávislou odbornou komisí ustavenou Ministerstvem zdravotnictví.
Rozsah odškodnění
V § 2 nového zákona č.116/2020 Sb. je uvedeno, že stát poskytne náhradu majetkové i nemajetkové újmy způsobené povinným očkováním osobě, která se podrobila povinnému očkování, jež provedl poskytovatel zdravotních služeb, a také osobě blízké očkovanému za duševní útrapy, dojde-li následkem povinného očkování k usmrcení nebo zvlášť závažnému ublížení na zdraví očkovaného.
Rozsah náhrady nemajetkové újmy je stanoven § 2958 občanského zákoníku, tedy poskytuje se náhrada bolestného a náhrada ztížení společenského uplatnění. Náhrada majetkové újmy pak počítá s náklady spojenými s péčí o zdraví a náhradou za ztrátu na výdělku.
Náhrady duševních útrap se vůči osobě blízké vyplácí na základě § 2959 o.z. Kategorie zvlášť závažného ublížení na zdraví ve smyslu § 2595 o.z. není v zákonné formě nikde blíže definována. Z judikatury však lze vyvodit, že se sem řadí nejen nejtěžší poškození zdraví (komatické stavy, ochrnutí velké části těla a závažná poranění mozku), která se svou intenzitou psychické bolesti rovnají usmrcení v tomto případě očkované osoby, ale také případy, kdy byl očkovaný delší dobu ohrožen na životě a osobě blízké tak vznikl důvodný strach o její život. Takovým případem může být výše zmiňované prodělání anafylaktického šoku či projevení chronického zánětu kloubů. Ve výši náhrady se promítá intenzita a délka vytrpěné psychické bolesti a zpravidla je výše opodstatněna znaleckým posudkem z oboru neurologie a psychiatrie.
Domněnka příčinné souvislosti
Újma na zdraví v důsledku povinného očkování je zpravidla těžce prokazatelná, nevyžaduje se tedy prokázání příčinné souvislosti. Stanoví se vyvratitelná domněnka příčinné souvislosti, že dojde-li minimálně k jednomu z pravděpodobných následků povinného očkování (viz Případy očkování, na které se zákon vztahuje), ve stanovené době, má se za to, že újma byla způsobena povinným očkováním. Pokud tato domněnka potvrzena nebude a přesto je třeba posoudit, zdali je újma na zdraví způsobena povinným očkováním, bude případ podstoupen k posouzení nezávislé odborné komisi.
Místo a lhůty pro uplatnění odškodnění
K uplatnění náhrady újmy způsobené povinným očkováním je třeba zaslat žádost Ministerstvu zdravotnictví písemnou formou, ve které je třeba uvést
- osobní údaje očkovaného,
- název zdravotní pojišťovny očkovaného,
- popis příčiny vzniklé újmy, rozsah újmy, údaje podání očkovací látky, jaká újma očkovanému vznikla a jak se následky projevovaly, kdy vznikly, jak dlouho trvaly a zda stále trvají,
- označení očkovací látky, po jejíž aplikaci vznikla újma na zdraví,
- požadovanou výši náhrady.
Výše náhrady by měla být úměrná vzniklé materiální a imateriální škodě. K žádosti o poskytnutí náhrady je také nutno doložit průkaznou zdravotnickou dokumentaci. Takto podanou žádost posoudí Ministerstvo zdravotnictví bezodkladně po obdržení, a jestliže uzná nárok očkovaného na náhradu újmy v požadované či nižší výši, vyplatí ji očkovanému do 6 měsíců. U žádostí podaných v prvních 6 měsících po účinnosti zákona je lhůta pro posouzení a pro přiznání nároku náhrady újmy prodloužena na 12 měsíců.
Nárok na náhradu újmy na zdraví má promlčecí lhůtu 3 roky. Tato lhůta vychází z občanského zákoníku a její vznik se datuje k okamžiku, kdy se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro zahájení promlčecí lhůty, resp. kdy se o nich mohla dozvědět.
Právo na soudní přezkum
V případech, kdy Ministerstvo zdravotnictví podanou žádost o náhradu újmy neshledá důvodnou ani zčásti, je o tom povinno žadatele uvědomit. Žadatel má za těchto okolností možnost obrátit se s žalobou k civilnímu soudu, a to i v případě, kdy mu byla vyplacena nižší částka, než o kterou žádal. Podání žádosti k uplatnění náhrady újmy na ministerstvo však nelze vynechat, neboť je to podmínkou k případnému uplatnění práva na náhradu újmy u soudu.
JUDr. Zbyněk Drobiš
vedoucí advokát KLB Legal pro náhrady škody
