Pojem investiční služby dle zákona o podnikání na kapitálovém trhu

Investiční služby jsou bezpochyby jedním ze základních pojmů finančněprávního slovníku. Dobrá orientace v alespoň základním právním pojmosloví se přitom může hodit každému, kdo se na finančním trhu aktivně pohybuje. Poskytovatelé investičních služeb zprostředkovávají na trhu jednotlivé transakce, mezi služby, jež tyto subjekty nabízí patří například nákup či prodej kotovaných cenných papírů, investiční poradenství či úschova a správa investičních nástrojů. Taxativní výčet investičních služeb nalezneme v ustanovení § 4 zákona o podnikání na kapitálovém trhu¹⁾ („ZPKT“), jež vychází z evropské směrnice MiFID II²⁾.

Investiční služba je ze své definice úzce spjata s investičním nástrojem³⁾. Investiční nástroje jsou předmětem obchodů na finančním trhu, mohou jimi být akcie, dluhopisy, cenné papíry kolektivního investování, opce, futures a mnohé další. Vztah mezi investiční službou a investičním nástrojem je důležitý například v situaci, kdy je předmětem transakce aktivum, jež není investičním nástrojem podle ZPKT (například určité kryptoaktivum). V takovém případě totiž ani činnost subjektu jež transakci zprostředkovává nebude považována za investiční službu.
Dalším charakteristickým znakem investiční služby je její podnikatelský charakter. Subjekty poskytující investiční služby by tak měly činit samostatně (na vlastní účet a odpovědnost), soustavně a za účelem dosažení zisku⁴⁾.

Zákon investiční služby dále dělí na hlavní investiční služby a doplňkové investiční služby. Mezi hlavní investiční služby patří tyto služby a činnosti⁵⁾:

1. přijímání a předávání pokynů týkajících se investičních nástrojů, tedy především předávání instrukcí zákazníkovi-investorovi. Samotný poskytovatel této služby nemusí (a mnohdy podle zákona ani nesmí) pokyn sám provést, nýbrž jej pouze předá k provedení jiné osobě; pod tuto službu zařadíme také zprostředkování obchodu týkajícího se investičního nástroje, tj. situace, kdy poskytovatel této služby pomůže investorovi nalézt protistranu obchodu;
2. provádění pokynů týkajících se investičních nástrojů na účet zákazníka, tedy přímé uzavření obchodu, jehož předmětem je investiční nástroj;
3. obchodování s investičními nástroji na vlastní účet, jedná se především o specifické činnosti obchodníků s cennými papíry – např. činnost tvůrce trhu (market makera) či systematická internalizace, případně provedení obchodu na vlastní účet obchodníka při provádění pokynu zákazníka;
4. obhospodařování majetku zákazníka, je-li jeho součástí investiční nástroj, na základě volné úvahy v rámci smluvního ujednání, tedy „portfolio management“ či „individuální asset management“ neboli investování svěřených peněžních prostředků zákazníka do investičních nástrojů, a to dle předem zvolené investiční strategie;
5. investiční poradenství týkající se investičních nástrojů;
6. provozování mnohostranného obchodního systému, tedy vytvoření a provozování alternativního obchodního systému k tradiční burze, v České republice je jím například trh START Burzy cenných papírů Praha;
7. provozování organizovaného obchodního systému, tedy takového, který je určen pro obchodování pouze s určitými druhy investičních papírů;
8. upisování nebo umisťování investičních nástrojů se závazkem jejich upsání; tzv. underwriting tedy zajištění distribuce emise investičních nástrojů mezi jednotlivé investory s tím, že pokud nebude emise upsána ze strany investorů, upíše jednotlivé nástroje sám distributor;
9. umisťování investičních nástrojů bez závazku jejich upsání, tedy podobná služba jako pod písmenem h), ovšem její poskytovatel není povinen sám upsat investiční nástroje, jež neupsaly osobně investoři.

Pro všechny tyto činnosti, jež zákon označuje jako hlavní investiční služby se zásadně vyžaduje povolení České národní banky. Tímto povolením disponují především obchodníci s cennými papíry⁶⁾, investiční zprostředkovatelé⁷⁾ (jejich povolení se vztahuje na předávání a přijímání pokynů týkajících se investičních nástrojů a investiční poradenství), poskytovatelé služeb skupinového financování⁸⁾, investiční společnosti⁹⁾ či organizátoři regulovaného trhu¹⁰⁾.

V souladu s konceptem jednotného evropského trhu jsou při přeshraničním poskytování investičních služeb zvýhodněny subjekty držící povolení k poskytování investičních služeb udělené orgánem dohledu jiného členského státu EU. Pro poskytování investičních služeb v České republice pak takovým subjektům postačí oznámení svému tuzemskému regulátorovi, který toto oznámení následně předá České národní bance.

Vedle hlavních investičních služeb vyjmenovává zákon také tzv. doplňkové investiční služby¹¹⁾. Těmi jsou například úschova a správa investičních nástrojů pro zákazníka (custody), poskytování úvěru nebo zápůjčky zákazníkovi za účelem umožnění obchodu s investičním nástrojem (obchodování za využití pákového efektu), poradenská činnosti týkající se struktury kapitálu (corporate finance), devizové služby související s poskytováním investičním služeb a další. Výrazným rozdílem oproti hlavním investičním službám je potom fakt, že pro poskytování doplňkových investičních služeb (s výjimkou služby úschovy a správy investičních nástrojů¹²⁾) není třeba zvláštního povolení ČNB.

_________________________________________________________________________________________
1) Zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu.
2) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/65/EU ze dne 15. května 2014 o trzích finančních nástrojů a o změně směrnic 2002/92/ES a 2011/61/EU je jedním z klíčových předpisů v oblasti finančního práva obecně.
3) § 3 ZPKT.
4) § 420 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
5) § 4 odst. 2 ZPKT.
6) § 5 a násl. ZPKT.
7) § 29 a násl. ZPKT.
8) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/1503 ze dne 7. října 2020 o evropských poskytovatelích služeb skupinového financování pro podniky a o změně nařízení (EU) 2017/1129 a směrnice 2019/1937.
9) § 7 zákona č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech.
10) § 37 a násl. ZPKT.
11) § 4 odst. 3 ZPKT.
12) § 4 odst. 3 písm. a) ZPKT.

Mgr. Veronika Civínová

Anna Bezděková