Odškodňování obětí trestných činů podle Soudního dvora EU a situace v České republice
Dne 16. července 2020 vynesl Soudní dvůr Evropské Unie přelomový rozsudek ve věci C-129/19, který se významně dotýká i České republiky. Soudní dvůr v něm posuzoval transpozici směrnice 2004/80 o odškodňování obětí trestných činů Italskou republikou.
Směrnice o odškodňování obětí trestných činů a Zákon o obětech trestných činů
Pojďme se nejprve zastavit u této směrnice. Ta se zabývá odškodňování obětí úmyslných trestných činů, spáchaných na území členského státu, v situaci, kdy se pachatele nepodařilo odhalit. Směrnice stanoví povinnost členských států zajistit vnitrostátní systém odškodnění, který zajišťuje spravedlivé a přiměřené odškodnění obětí.
Do českého práva byla směrnice transponována zákonem č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, který mj. stanovuje výši peněžité pomoci poskytované obětem paušální částkou nebo součtem konkrétně stanovených náhrad. Současně zákon limituje maximální výši takto poskytované pomoci částkou 200.000,- Kč.
Rozsudek C-129/19, BV vs. Itálie
Soudní dvůr se v posuzované věci zabýval právě výší odškodnění oběti, na níž byl spáchán úmyslný násilný trestný čin sexuálního napadení, stanovené na základě zákona ministerskou vyhláškou. Ministerská vyhláška o určování výše odškodnění pro oběti úmyslných trestných činů určuje pro tento trestný čin náhradu ve fixní výši 4.800,- EUR, tedy v přepočtu zhruba 126.000,- Kč. Soudní dvůr konstatoval, že paušální částka v této výši neodpovídá požadavku na spravedlivé a přiměřené odškodnění stanovenému směrnicí. Podle Soudního dvora rovněž pokud si členský stát zvolí paušální systém odškodňování, pak musí současně zajistit, aby sazebník náhrad byl dostatečně podrobný, zohledňující individuální situaci a závažnost následků pro oběť.
Výše odškodnění v ČR
Již bylo zmíněno, že český právní řád stanoví pro oběti takovýchto trestných činů možnost určit výši odškodnění rovněž paušální částkou. Zmíněný zákon o obětech trestných činů dělí oběti do 4 kategorií, z nichž každá má peněžitou výši tohoto paušálního odškodnění stanovenou jinak:
- oběť, jíž bylo ublíženo na zdraví má nárok na náhradu v paušální částce 10. 000,- Kč nebo ve výši součtu náhrad;
- oběť, jíž byla způsobena těžká újma na zdraví má nárok na náhradu v paušální částce 50. 000,- Kč nebo ve výši součtu náhrad;
- pozůstalý po oběti má nárok na náhradu v paušální částce 200. 000,- Kč, resp. 175.000,- Kč pokud se jedná o sourozence oběti;
- oběť trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti a týrané dítě mají nárok na náhradu nákladů na odbornou pomoc, ale pouze do výše 50. 000,- Kč.
Maximální výše vyplacených náhrad pro oběti podle písmen a) až c) je shodně stanovena částkou 200.000,- Kč.
Pokud Soudní dvůr označil za nedostatečnou paušální částku 4.800,- EUR, (v přepočtu zhruba 126.000,- Kč), kterou jako odškodnění obětem poskytuje Italská republika, lze se jen těžko domnívat, že by paušální částku 50.000,- Kč, stanovenou v zákoně o obětech trestných činů pro oběti trestného činu sexuální povahy, označil za spravedlivou a přiměřenou.
Povinnost transpozice směrnice
Soudní dvůr již dříve judikoval, že členský stát je odpovědný za škodu, která vznikla jednotlivci v důsledku neprovedené nebo nedostatečně či chybně provedené transpozice směrnice. V rozhodnutí Brasserie du pecheur stanovil podmínky, za kterých jednotlivci vzniká vůči členskému státu nárok na náhradu škody. Porušené ustanovení 1) musí zakládat jednotlivcům subjektivní práva, 2) porušení takového ustanovení musí být dostatečně závažné, 3) musí vzniknout škoda a 4) mezi vznikem škody a porušením evropského práva musí existovat příčinná souvislost.
Odpovědnost ČR
Jelikož, jak již bylo zmíněno výše, sazebník výše odškodnění určeného oběti trestného činu je v České republice nedostatečně podrobný, obětem trestných činů, jimž byla vyplacena náhrada podle zákona o obětech trestných činů, tedy navíc může vzniknout nárok na náhradu škody vůči České republice z titulu škody vzniklé nenáležitou transpozicí směrnice. Způsob výpočtu této náhrady však není jasný, vzhledem k tomu, že ani Soudní dvůr nestanovil žádné vodítko pro zmíněný sazebník náhrad. Vyvstává tedy otázka, v jaké výši by případná náhrada škody měla být vyplacena.
Avšak naprosto odlišný postoj k této problematice zaujímá Nejvyšší soud ČR, který navíc odmítá odpovědnost členského státu za porušení evropského práva podřídit režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu, jenž by snad za jiných okolností mohl sloužit jako prostředek nápravy. Podle § 13 tohoto zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, tím může být i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí ve lhůtě k tomu určené. Nejvyšší soud a Ústavní soud ovšem shodně odmítají výklad, podle kterého by nenáležitá transpozice směrnice spadala pod „nesprávný úřední postup“. V České republice přitom stále chybí zákon, který by zakotvil náhradu v případě újmy způsobené legislativní činností.
Jinými slovy Nejvyšší i Ústavní soud se shodují, že nenáležitá transpozice směrnice nezakládá odpovědnost České republiky, jakožto členského státu, za porušení evropského práva podle zákona o odpovědnosti státu za škodu, a tedy zamezují jednotlivcům dobrat se náhrady touto cestou. Otázkou je, jak by se na tento výklad bude dívat Soudní dvůr, až se bude muset souvisejícím případem zabývat.
JUDr. Zbyněk Drobiš
vedoucí advokát KLB Legal pro náhrady škody
